Do Mekky všech deskových hráčů jsem se vypravil s dlouhým odstupem pěti let. Když jsem byl v Essenu naposledy, už jsem lavíroval s tím, že bych se věnoval novinařině a psaní o deskových hrách. Netušil jsem, že mi to zabere rovnou pětiletku než uznám, že výlet na Spiel má opět smysl.
Výstava poměrně slušně klame tělem. Ač je otevřena veřejnosti, mohou být pocity návštěvníka rozporuplné. Pokud jste našinec, podnikli jste přinejmenším šestset kilometrů dlouho cestu korunovanou ubytováním za euro ceny. Snadno vám může radost a nadšení poničit zjištění, že se skutečně jedná o výstavní akci, která je na hony vzdálená pohodovým hraním typu Severské hraní, Beskydské hrátky atp.
Pokud máte vyhlédnuté svoje soukromé celebrity a do Německa jedete s cílem si je vyzkoušet přímo na místě jejich premiéry, snadno tvrdě narazíte. Stoly jsou během pár minut po otevření zaplněné, fronty na nákup zásadních vyhypovaných pecek hodinové a ceny už dávno nejsou hluboko pod běžnou prodejní cenou, spíše na opak. Proč tedy vlastně lidé opakovaně do Essenu jezdí?
Hlavní důvod je pravděpodobně specifická atmosféra, kdy jste zavaleni novými hrami. Primárně jdete po novinkách propíraných už týdny či dokonce měsíce před výstavou. Touláte se přeplněnými halami. K vytouženým deskovám ne a ne se propracovat. Zasednete k nějaké hře tak trochu z nouze a najednou zjistíte, že jste narazily na naprosto neznámý, ale přesto famózní kousek. Zatouláte se do zadních hal označených vyššími čísly a místo suchých profesionálů z jedničky, dvojky a trojky narážíte na malé firmičky, které vám s nezřízeným nadšením předvádějí své hry. Občas slabší, občas skvělé, ale často odcházíte s unikátním kouskem, který má svoji hodnotu i díky rozhovoru s tvůrci.
Essen má prostě svoji nezaměnitelnou atmosféru, a proto se na něj všichni dříve či později vrací.
@lladjex
